Za…

…posledni tri dny jsem mela oci zavreny a mysl vypnutou celkove tak deset hodin, coz uznavam, ze neni spatny, ale mohlo by to byt lepsi, o dost lepsi, hlavne kdyz mi to pak leze na mozek…pry nekteri fetaci jedou 14 dni v kuse, ale ty na to maji „pomucku“, ktera by me znicila jeste vic – ne, dekuji.

Ve Varne jsme nemohli pristat, pac bylo spatny pocasi (mlha), po case nam dochazelo palivo, tak kapitan oznamil, ze pristaneme v Bourgasu, 40 mil od Varny, jenze 40 mil bulharskymi silnicemi = 2 hodiny sebevrazednyho klickovani. (Jak to vim? Samozrejme, ze jsem to sama nikdy nezkousela a hlavne jsem v Bulharsku nikdy nebyla, trapne jsem to odposlouchala od taty.) V pulce cesty (letadlem je to asi pet minut) nam bylo oznameno, ze to zkusime ve Varne…nevim, jestli se mu zamlzily slunecni bryle kdyz jsme byli tesne nad mlhou, ze jsme pak docela dlouho dobu nevideli vubec nic nez bilo, a pak najednou strechy panelaku, ktere se nebezpecne priblizovaly…no letiste jsme minuli asi „jen“ o par kilometru, ale za zkousku nic nedal =) magor…hlavne ze je letadlo plny decek (rvoucich, kopajicich, mlaticich – dozivotne vdecna za iPod). V Bourgasu jsme pristali (jen tak tak, to uz jsem pomalu zacala pochybovat o schopnosti pilotu), ale neotevreli dvere, pac nejprve museli rozhodnout, jestli natankovat s lidmi vevnitr a hasicemi opodal nebo bez lidi…no ale za tu dobu, nez se rozhodli jsme mohli natankovat dvakrat, se pak nedivim, ze lidi porad nemaji cas… Za hodinu jsme jeli znova (natankovali s lidmi uvnitr a bez hasicu), usnula jsem (10 minut meho spanku!), musim pochvalit za krasne pristani, to by se i vzkrisil mrtvy…

Dalsi uzasna vec hned u pasovy kontroly, vsichni prede mnou jenom ukazou a projdou, takze tam samozrejme suverenne jdu s otevrenym pasem a snazim se aspon o naznak usmevu a…ne, proste ne, na usmev kaslu, chci jenom pas a odejit, neumim bulharsky, takze se nemuzu ani hadat, pani za mnou mluvi o tresnich a citim jeji pot (neni to moc prijemne, jen tak pro informaci), pac se na me lepi jako kdybych byla to zabradli, ktery by melo byt mezi nami, ale zazracne uz par minut neni… tata prochazi, s brachou tam mluvi, proc si na me musi volat pomoc?! Jasne, jen si tu moji fotku poradne prohlidnete, jeste tamhle ti delnici ji nevideli a tam uklizecky… !!! No nic, abych tu nezacala do niceho mlatit, uz jsem v klidu u Nikolaje doma, on je dole se svoji manzelkou a mym tatou, bracha tu vedle me spi a ja chtela jit ven, jenze jaksi pocituju nejakou unavu…ach jo, chci bejt doma, kde je 4esk8 kl8vesnice =)

Všimněte…

…si, kde to jede, na bílý čáře (v Bulharsku maj ty čáry nějak moc široký), to je jedna z mála věcí, na které pastor Nikolaj nadával. Další jsou třeba dvě stejně rychlá auta, která jedou vedle sebe a rychlost nad 150 km/h ve městě (jak ho napadla tahle rychlostní hranice, to nevím). Nevím, jestli se mu nerozbil tachometr nebo nás chtěl co nejdřív dostat domů, ale dost často byl sám proti sobě =)

Když už jsem měla zaplej foťák, tak mě začalo zajímat okolí, krajina je tam hezká, ale nic extra, jak vidíte:

Cítila jsem se skoro jako doma, paneláky byly přibližně stejně rozmlácený a počmáraný jako na Vinicích =)

Jen asi kostelík vypadal, že se o něj někdo stará…nebo ho postavili těsně před naším příjezdem.

Vpravo je cedule, je tam něco bulharsky, možná bych to mohla přečíst, ale momentálně jsem líná =P

Samozřejmě mě krajina přestala po chvíli bavit a zaměřila se na živější objekty:

Bohužel to byl jediný spolupracující v mé blízkosti.

Nenapadlo mě vyfotit si dům, ani zahradu, ani psy, ani pastora a jeho ženu, ani obývák s trofejemi z lovu…jen pohled z okna =) Ale stál za to:

Vám se to nemusí zdát, ale to je těma fotkama, takže fotografem, takže mnou, že jsem nedokázala pořádně zachytit Provadii v plné kráse…

Tatínek se Samuelem spali v místnosti vedle, mě šoupli do nějaký komůrky s akvárkem přes půlku pokoje, takže jsem ani nepotřebovala rozsvěcovat…bohužel zhasínat taky ne =) Na fotce to není vidět, ale zase je to tím, že neumím fotit, tak jak světlo z mýho blesku šlo proti světlu akvárka, tak…já to radši vysvětlovat nebudu, ještě se se mnou bude někdo hádat…

To modrý vpravo byla postel, nejspíš s nedoopravenou dírou uprostřed, ale neobyčejně pohodlná…takže po obědě – chráp chráp =) …moc dlouho jsem ale nespala, ani jsem nemohla, večer měl mít Sam seminář (premiéra – v Bulharsku, a crowd to test on, good thinkin, eh? =P )