…verš 7-14:

„Slyš, můj lide, budu mluvit, Izraeli, svědčím proti tobě, já jsem Bůh, tvůj Bůh jsem.
Má žaloba se netýká tvých obětí, tvé zápaly mám před sebou stále.
Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad.
Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách,
v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe.
Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm.
Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví?
Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!

Tento úryvek z Bible jsem dnes dostala přes rss a k tomu myšlenku:
Bůh si cení našeho úsilí, ale doopravdy naší chválu (oběť) nepotřebuje. Nedokážeme složit krásnější píseň než andělé v nebi a také ani tak nádherně znít. Co ale dokážeme Bohu nabídnout a dát je naše vděčné a naprosto oddané srdce.
A tak vás vyzývám: tento týden věnujme tolik času do “plánování našeho srdce”, co do plánování chval.

All the glory to our Lord God Almighty forever and ever!!!

…nebo den, co den? Jaj, to je něco…no tak aspoň tu chválu (And My Soul Knows Very Well) zatím nezpíváme, do tý doby si to najdu

Levá ruka mi postupně chladne víc a víc, zatímco pravá se ohřívá o macbook…co se dá dělat, máme starý okna, už si zažili svý, těch bouřek a sněhových vánic bylo… Vlastně tento byt byl postaven přibližně v tu dobu, kdy jsme se nastěhovali do Vinic, takže známe celý “jeho život” No, dost vzpomínání, už se těším, až se tu vymění okna (jestli vůbec) a nebude tu celoroční nonstop větrání.

Od včerejška přepisuju texty chval s akordami do počítače a objevuju staré, zaprášené chvály, které se zpívaly od pradávna, od Ivana Čonky, Jiřího Zmožka, Zdeňka Neumanna, Věry Horváthové a nyní Eriky Horváthové. Hlavně jsem narazila na dost chval, (které složily většinou Erika a Věra Horváthovi) které se nehrají, přitom není důvod proč ne, spíše více důvodů, proč ano. Jestli si někdo myslíte, že ne, nebo víte, proč se nehrají, piště mi, pište, pište

…začíná škola…zase…těším se? Nevím…hlavní je, že ještě 55 minut je den Páně, svatý den, který je zarezervován pro Ježíše

Vždy mívám skvělou – výbornou – nedásepopsat náladu po shromáždění, cítím se tak plná síly a směju se, jako jsem se dlouho nesmála (když nebudu brát v úvahu neděle), což pro mě osobně je něco jako potvrzovací razítko, že jsem načerpala novou sílu a inspiraci do nového týdne .

Jak se cítíte vy?

…se konala první hodina matematiky…já byla vepředu…avšak ne jako studentka u tabule (což by na začátku roku nebylo špatné, kdyby se zkoušelo z probrané látky), ale jako úča…nadávat bych mohla, ale dělala bych ze sebe jen blbce, vždyť jsem to místo sama vzala…

Připravila jsem si prezentace, aby před sebou neměli jen černou tabuli, bílou křídu a černobílou učitelku, vzala pár učebnic s příklady a pomalu přicházely i myšlenky a fantazírování o ideální vyučovací hodině, o mých učitelích matematiky (p. Ulčová, p. Mašek, p. Čepička) a o jejich kladech a záporech. Když už jsem napsala seznam všech věcí, o čem jsem snila, tak snad tušíte, že žádná ideální vyučovací hodina matematiky, kdy žáci dávají pozor, protože chtějí, a učitelka učí, protože jí to dělá radost, se nekonala Samozřejmě, abych to nepřeháněla, hodina a půl uběhla (z mého pohledu) docela rychle, probrala jsem vše, co jsem chtěla, párkrát jsme se i zasmáli a na konci jsme stihli ještě jeden díl simpsnů A s další třídou to bylo podobné, jen bez  těch simpsnů Nemyslím si, že oni mohli udělat něco víc, spíš já, největší vliv na chování třídy má (aspoň během vyučování) učitel, takže jestli by se dalo něco změnit, zlepšit, tak to můžu jedině já. Teď ještě přijít na to, jak…

Někdy si říkám, jestli to moc nepřeháním, je to práce, kterou jsem vzala jen kvůli tomu, že ředitelka byla v nouzi a angličtina byla v nevhodnou dobu…ale zase kdybych to tak brala, byla jsem sama proti sobě, když si myslím, že učitelé mají být ti nejschopnější, nejrozumnější lidi, protože to jsou ty osoby mající obrovský vliv na děti, budoucí generaci, objevují jejich potenciály nebo je zašlapují…když tak o tom přemýšlím, možná bych to měla vzdát, když vím, že nejsem nijak dobrá…anebo to brát jako další “zápas” a poprat se s tím, abych vyšla silnější? Uvidíme…

…v PUBu se vydařil No, tak posuďte sami…

(1:53 am in Hifi)

treat compliments like greetings, momentarily and right “at the moment”, people change, you change, the world changes…there will always be somebody better than you right beside you just when you take that compliment into your head for “permanent being”, after that it’s only hard awakenings and bitter knowledge…

staying awake is like cross-country running: after you overcome the first few miles (and urge to stop), you switch to the “1. Newton’s law stage”…but when you stop, it’s the “3. Newton’s law stage” with the intensity varying by the time been in “1. Newton’s law stage”…

rather take an apple and take the walk THAN eat a whole meal in supersonic speed and barf

rather smile and be alright THAN have others think you’re one big problem, you’re unstable, you barely know what your life’s meaning is and finally stop going to you to talk and advice

working on a stable and good relationship is hard but rewards you dearly with friends but isolation feels good when nothing’s going berserk but you never ventilate it out, all it takes to ruin EVERYTHING is ONE  STUPID THING, just one.

always have a reason to say when doing anything, people are nosey; and remember: there’s always going to be one person to whom any of YOUR reasons won’t be enough.

smile – always – naturally – people are fooled by naturality but they can sense fakeness very easily

don’t try too hard…unless you’re a hundred percent sure it’ll be worth it…but still, at the end, you’re never a hundred percent sure about anything

…se v CrossCafe je zajímavý…hlavně zatím ne moc efektivní, doteď jsem se pokoušela připojit k internetu (úspěšně) a teď píšu sem…

Ráno pršelo a hlavně netekla žádná voda, ani studená ani horká ani vlažná ani špinavá, tak to jsem se po ránu trochu zavztekala, sbalila jsem si věci a šla ven. Zapomněla jsem si deštník a nepromokavé boty, tak nejspíš víte, jak to dopadlo… Chtěla jsem se svézt jedničkou, ale jezdili jen autobusy, který jezdili dokola kolem Bolevce, ale ne do města, takže jsem si dala hezký okruh. Tak nakonec stará dobrá tramvaj č.4 mě svezla na zastávku “Pod Záhorskem”, mohla mě svézt až k “Sadům Pětatřicátníků” nebo ještě dál, ale já jsem z kdovíjakého důvodu vystoupila a chtěla přejít silnici v plném provozu, bez přechodu, bez normálně fungujících semaforů a se třemi pruhami, který jsem musela přejít. Nakonec mi na pomoc přišel jeden pán, za nímž jsem bez jeho vědomí cupitala až na druhou stranu. Možná toho už bylo moc, možná se mi ještě něco přihodí, ale slunce vyšlo a začlo hřát a já cestou na náměstí vysušila celé triko a skoro celé kalhoty. Káva byla jasná volba a poněvadž jsem se chtěla někam posadit a v klidu si otevřít macbook, zamířila jsem do CrossCafe. Lucka tu pořád je a kratší konverzace mi zvedla náladu…jdu se učit

…go to bed now but somehow I don’t want to…suprisingly…like for the last few weeks…

Was at a concert in Prague, actually not a random concert, was planned since I-don’t-even-know-when…Dream Theater to be exact. The concert was great, no doubt about it, even towards the end when I was getting a bit numb, there still was the light-guy who was a show all by himself So probably an 8 on a scale of 1 to 10. Why 8? The two missing points would be that from my point of view, I could see tons and tons of head shadows in front of me covering the view of the stage; the merchandise was sick-expensive; and getting out of the parking lot was all about every little bit of patience in us…

I think I just found out that I wanna go to sleep…good night!

…cool